Začnu hezky popořádku. Všechno začalo už loni na Olafově Sick Line Wellerbrücke, kdy mě po první tréninkový jízdě oslovil týpek v modrý Adihash mikině. Chtěl po mě email, důvod jsem tenkrát úplně nepochopil. Během závodu se pak ukázalo, že to byl Franz Pückl. Nic méně po Sick Lineu se mi neozval a já nato postupem času zapomněl.

Až letos v březnu, zrovna v den mýho svátku, mi přišel mail s pozvánkou na „nějakej“ Lofer Extreme Race. S pozvánkou taky přišla žádost právě od Franze (coby organizátora toho závodu), jestli bych to nemohl poslat ještě pár dalším „Good Czech paddlers“, že na nikoho jinýho z ČR nemá kontakt… Uáá! Hezčí dárek jsem dostat snad ani nemohl. Pozvánky jsem rozeslal, ale nakonec jsme na akci jeli stejně jen ve dvou- ještě se Zajícem.

Vyrazili jsme ve čtvrtek večer. V pátek v deset dopoledne už jsme nasedali na vodu. Na Saalach nad slalomkou v městečku Lofer. Jen mě trochu znervózňovalo, že tu nikdo kromě nás nejezdil. První jízdu jsme jeli na pohodu, některý místa jsme si prohlídli a pořešili nejrychlejší a nejlepší stopu. Start byl už vyznačenej kousek nad trojkombinací. Ta byla fajn, válce z vody byly větší než ze břehu (překvapivě:-), otestovali jsme levou i pravou cestu v závěrečném skoku. Střední škvíru jsme hned zavrhli kvuli šutru v nájezdu, kterej by mohl pěkně zdržet.

Pak následuje chvilku klid a je tu lžíce. Ta byla taková všelijaká, dost záleželo na nájezdu, ale taky na vodnim stavu, kterej se nám pořád pomalu ale jistě zmenšoval. Ale nakonec jsme se shodli, že nejlepší je jet na střed a mírně doleva, aby člověk nevzal přímo ten šutr, díky kterýmu se týhle věci říká právě lžíce…

Po lžíci je skok, kterej se fakt snadno boofoval a za ním závěrečné esíčko. To s ubývající vodou taky zlehka přidávalo na obtížnosti. Pak už jen cílová rovinka a po levé straně jsme viděli vyznačenou cestu na vynášení lodí a lidí. Závodní trať jsme dali ještě jednou. Ale druhá jízda za moc nestála, oba jsme eskymovali. Takhle by to nešlo. Rozhodli jsme se, že dojedem dolu k parkovišti, dáme pauzu a k večeru půjdem znova.

Esíčkem ale zajímavý místa na Loferu rozhodně nekončí. Ještě následuje pár povedených hupů, který se krásně boofujou. A taky pár těch, na kterých je boof nutnej, ale až tak krásně nejde. Kosatkově skále jsme se obličejem úspěšně vyhnuli, s tím, že já pod tim pak tak trochu eskymoval.

Dole Zajda došel pro auto a následující čtyři hoďky jsme prozevlili u budky na konečnym parkovišti. Jedli jsme, kecali, četli si a klimbali…Ale v tu chvíli přišla nějaká babka a začala děsnym ječivym hlasem vykládat něco babce z budky. Fakt hrůza, v polospánku slyšet pořád ten jekot. Škoda, že si tohle ta pani nepřečte.

V půl pátý jsme znova naskákali nahoře do lodí. A zase nikde ani noha. Trochu mě popadaly myšlenky, jestli se Rakušáci nerozhodli udělat si srandu z Čechů a zkusit, kolik trubek jim nato skočí..Naštěstí na závodní trati už probíhaly přípravy na plný obrátky, i pár lidí na vodě tu trénovalo.

Franz nás hned mile uvítal, řekl nám jak bude přesně trať a vysvětlil cestu k loděnici, kde měl být program večer. Tentokrát jsme dali závodní štreku asi třikrát a znova sjeli dolu k parkovišti.

Po příjezdu na místo, kde měla být slibovaná loděnice, jsme našli jen rodinný domek, v jehož sklepě byla sauna, bar a sezení. Nade dveřmi visel zlomenej kajak, ale pravděpodobně to byla jediná loď v téhle „loděnici“. Teď tu ale lodí přibývalo na střechách aut. Čekání na večeři nám zkrátil Bernie vyprávěním, jak se měli v Pákistánu. Asi to kucí fakt neměli lehký. Ale rád by se tam prej ještě vrátil…

Po pár pokusech přemluvit vařiče vařit se povedlo ohřát tři ohromný hrnce různých omáček a k tomu jsme fasovali špagety. Tak proto „Pastaparty“, hehe. Abychom tu neseděli jen tak na sucho, bylo pro závodníky zajištěné i pití. A pak přišlo slibované promítání. Pustili nám filmy z Norska a Rakouska, přičemž movie ze sjezdu Mezimostí na rozvodněnym Ötzu a Brandenberger za velký vody mi přišla „upé nejhustčí“. Taky jsme viděli, jak lezli po nějakejch kopcích, tušim že Hylamáje, nebo Himaláje, tak něco ;-) a splutí Rheinfallu s historíí dalších sjezdů a pokusů. I s rozhovorem s Čechem, který Rýnský vodopád dal první, na dlouhým laminátovým kajaku, s nafukovací vestou a dýchacím přístrojem. Rozhovor byl bohužel v Němčině, jako všechny komentáře, takže jsem rozuměl jen těm hýbajícím se obrázkům.

V sobotu většina měla asi výčitky svědomí z toho, že netrénovali předešlé dny a všichni vstávali děsně brzy. V 9 nás u loděnice bylo opravdu už jen pár. Pomalu jsme vstali, nasnídali se a vyrazili taky na start.

Po zaplacení startovnýho 50E dostal každej triko a startovní číslo. S tím, že číslo se muselo vrátit, triko ne :-) Nejdřív se jel sprint, nebo sjezd chcete-li. Prostě rejs jednotlivců na čas. V tom se mi nějakym naprosto záhadnym a nepochopitelnym způsobem povedlo ještě nad trojkombinací eskymovat, ale pšš. Na postup mezi prvníma 16 to naštěstí i tak stačilo (jinak bych si asi rval vlasy, fakt nevim, jak se mi to na tý WW2 na začátku povedlo..). Zajíc postoupil taky, on měl jízdu čistší, ale měl nějakej problém se startérem..No, hlavně že jdem dál.

Následovalo občerstvování grilovanými klobáskami. Což ale někteří objetovali pro ladění lajny na trati. Nechápu, v krosu stejně člověk míní, ale ostatní mění. Původně se mělo jet „head 2 head“, takže po dvojicích, s tim, že první by postoupil, druhej by skončil. Ale aby bylo veselejc, tak se rozhodlo, že nás budou na Teufelsschlucht vypouštět rovnou po čtyřech (přitom diváci snad ani neskandovali, že chtěj vidět krev)

Opět si dovolím popsat svou jízdu a pocity. Startoval jsem nejblíž ke břehu, ale taky nejblíž k proudu (zní to trochu nelogicky, co?) Po mávnutí startéra se mi povedlo vyrazit na druhé pozici. Pohoda, jen to udržet a je to v suchu, blesklo mi hlavou. Nájezd do „Trojkombinace jeli všichni zprava, já jel zleva těsně kolem šutru. Moje cesta se ukázala jako podstatně rychlejší a šup, jedu první. Válce kolem sifonu prostřeluju taky první a znova se rozhoduju pro levou cestu v závěrečném skoku, protože ostatní určitě pojedou doprava. Tak se i stalo. Jeden mě předjel. Tak honem za nim. Najíždím si lžíci, mám pocit, že je to ok, jako jindy. Ale ok to nebylo, lžíce mě odhodila doleva do vracáku. Sakra! Mezitím mě předjel třetí a v tu ránu jsem se třetím stal já. Než se mi povedlo vymotat zpátky do proudu, kucí získali docela slušnej náskok. Snažil jsem se je ještě dojet, ale bohužel to bylo už moc. A tak jsem dojel na nepostupové pozici- třetí (což v celkovém pořadí znamená 9.-12.místo). Ale radost mi udělalo to, že až zamnou dojel Hannes Brandstätter, kterej se na Tevě vykrosil na první místo a celkově tam skončil druhej (to je taková moje útěcha, protože představa 50euro za dvě jízdy, tričko, jídlo a pár piv…)

No, Zajícovi se dařilo víc. Teda rozdat si to s Hannesem už příležitost neměl, ale krosil krosil, až dokrosil do finále. V tom se ale trochu popral s válcem pod skokem na konci trojkombinace (nebo spíš byl poprán) a na lžíci vyrážel ze čtvrté pozice. Úplně nechápu, jak to udělal, ale stihnul je dojet a na cílové rovince dokonce ještě předjel do této chvíle třetího Andrea Hottera. Hurá! Takže Zajíc dojel třetí. První skončil Jakobus Stenglein (mimochodem na Tevě taky vyhrál) a druhej Benni Herbrügger (když už to srovnávám, tak ten si proti Tevě polepšil o sedm příček) z celkových 23 zúčastněných.

No, a to je pomalu všechno. V loděnici proběhlo ještě vyhlášení a rozdání cen z celkem bohaté tomboly, grilování kupy masa a řekl bych celkem tak nějak poklidnej večírek. V neděli jsme ještě kouknuli na LoferBach, ale měl málo vody, tak jsme si pro změnu dali Lofer. Tentokrát ještě společně s Annou Jankowsky a jejím kamarádem a kamarádkou. A teď už je to opravdu všechno, cestu domu všichni znaj a nikoho nezajímá (pokud jo, řekněte si, dopíšu jí do diskuze)

(Není to všechno, ještě musím na Zajíce prásknout (sorry), že první kros jel ve skupince právě s Annou a nedal jí, jakožto dámě, přednost! Takže dál nepostoupila;-))

15 zatím nikde nezvěřejněných fotek najdete tady pod textem, další pak jsou u mě na H2Omaniaks. Fotili jsme oba- Zajíc (hlavně to kde pádluju) a Tomáš (hlavně to kde nepádluju)