Mňo, jak začít. Jo, přeskočím přílet a problémy na letišti. Ok. Přeskočím půjčení auta a přesun. Ok. Přeskočím ježdění u Montrealu na Chabley. Ok. No a najednou jsme v base campu ve Wildernes Tours, 120 kiláků severně od Ottawy. Je nás pět: Evina Fillová, její amant Tomo Andrassy, jeho brat Paľo, Jirka Langer a já. Na přesuny máme k dispozici Dodge Grand Caravan, 3,6 litr, šestiválec. Bez zahrádky. Je k neuvěření, kolik lidí, lodí, pádel a další výbavy je schopen pojmout – z venku moc prostorně nevypadá. Ubytováváme se v Cabine lodge, v Quiet section, z čehož jsme na rozpacích, a obáváme se perzekuce po hlučnějších návratech z večírků ( tato obava se nakonec vzhledem k cenám alkoholu ukáže jako bezpředmětná).
Ráno je pěkně hnusně, prší, fouká a je cca 6°C. Zjišťujeme, kde že se ta sláva bude odehrávat, a k velkýmu překvapení dostáváme tři různé tipy na spoty. Šokem je fakt, že mezi nimi není Bus Eater. Nu což, Big Smoothy, Waikiki a Tripple Nipple taky nezní nejhůř, tak balíme a směřujeme k prvnímu jmenovanému spotu. Malé nevýhody jsou, že se musí pádlovat 20 minut proti proudu, 3 krát přenášet a orientovat se mezi dost četnými ostrovy a nepřehlednými fáborky, značícími směr na spot. Poslední přenášení přes ostrov a Big Smoothy se zjevuje v celé své hrůze: 60cm vysoká líná vlnka bez pěny, co žere špičku kayaku. Nájezd z vracáku chybí. Po prvním nájezdu mě popadá slepej amok a při přenášení ani nevnímám Evinu, která paří v obstojným válci, kterýmu se nestačila vyhnout. Pár nájezdů a pádlujeme zpátky k autu. Zima a déšť nepřestává. Následuje vlna číslo 2: Waikiki wave. Ta se tvoří hned vedle Bus Eateru, když je málo vody. Což je. Když ji vidím, ani nejdu jezdit. 80cm vysokej kohout je uprostřed rozdělenej dalším kohoutem, takže borci washoutujou i při front surfu. Špička kayaku téměř nekontrolovatelně lítá zprava doleva. Ve vracáku je asi deset lidí a každej si jede do vlnky pro max. jeden trik. Paľo s Tomem ji jdou zkusit a už po pár minutách nadávaj jak křečci. Za chvíli to zabalej
a jedeme na poslední možnej spot – Tripple Nipple, což je další variace na téma vlna. Tentokrát ale pořádná. Na vejšku má tak dva metry, široká aspoň tři, na zdejší poměry dost rychlá, se zelenou vodou na rozjezd okolo jednoho metru. Dokonce se do ní dá dostat z vracáku. Bohužel, takhle vypadá asi deset vteřin z minuty. Její ostatní tvary jsou při pulzech od flatu, přes slušnej válec, až po vývařiště. Oblíkat se do mokrejch hadrů na vodu už nemá morál nikdo, tak na tu bídu chvíli koukáme jak trubky a odjíždíme do WT. Tam zjišťujeme, že pokud bychom náhodou chtěli malý pivko, tak si musíme připravit kilo. A to se nám moc nechce. Tím končí první smutnej den.
Ráno je počasí už trochu lepší, vypadá to, že vysvitne sluníčko, a pozvolna přestává pršet. Sušíme hadry - už byly pěkně zatuchlý. Je o něco vyšší voda, jedeme na Waikiki. Ta se trochu uklidnila a pokud se podařil precizní trik, tak i držela. EJ se nechal slyšet, že je připravenej na ní závodit. Kanaďani se nechali slyšet, že je nereálný, aby se jely závody na Bus Eateru, a taky to tak vypadá. Večer je Opening Ceremony, po který chceme jet do Alcohol shopu. Akce je to kupodivu neokázalá, ale úměrná Mistrovství světa. Po seřazení se na basketovým plácku a obdržení národních vlajek následuje pochod přes WT a přes hlediště, ve kterým je ICF smetánka. Hulákáme a máváme jak blázni, je to sranda a užíváme si to. Bohužel jsme jenom dvaL a nebejt uniformy, kterou jsme nafasovali za startovný, tak vypadáme ve srovnání s ostatníma státama jako kopáči z Východu. Odevzdáváme půjčenou vlajku a pochodeň a sypeme do auta za fermentovanou zábavou. Smůla, přijeli jsme
šest minut po zavíračce a žena za pultem nám neotevře, ani když máváme vlajkou a ukazujeme na lodě na střeše. Po příjezdu ve WT zábava frčí, ale jen mezi lokálama, jenom málokodo si dovolí zapařit za nehoráznej peníz.
Následující den je už vyloženě hezky, ačkoliv v noci mohlo bejt tak – 10°C. Po přesunu na Waikiki zjišťujeme, že voda stoupla skoro o metr a půl! Nečekaný se stalo skutečností. Kanaďani pustili vodu z dalších tří přehrad, celkově tedy z pěti (plánovali pustit dvě, ale nestačilo to). Takže nás nečekala ta marná Waikiki, ale Bus Eater, Watter level 13 (ideální mezi 13-14,5)! Máme trénink s Frantíkama, Finama a Izraelcem Yontonem. Obhlížím spot ze skály a není mi nejlíp. Jeden kluk z Kanady mi v Lyonu tvrdil, že Bus je sice vyšší, ale pomalejší
a krotší. Doteď je mi naprostou záhadou, jak něco takovýho mohl tvrdit. Nebo jenom sprostě lhal. To, co nás čekalo po nájezdu přes lano, nemůžu srovnat s ničím, v čem jsem měl doposud možnost rotovat. Na pravém rameni se dělala vlna, která umožňovala huge triky doleva, ale taky dost pulzovala a kopala do olbřímího válce vlevo. Co by se dělo, kdybych se do něj dostal, jsem si odmítal představit. Samotná vlna byla okolo dvou až tří metrů vysoká, což záleželo na pulzech vody. Byla i pěkně rychlá a tvrdá jak beton. Prvních pár nájezdů jsem se držel pěkně na pravým rameni a šmudlal jsem si easy triky, doleva jsem se vůbec nedíval, což mělo za následek poměrně nekompromisní výplachy (kdo se mi bude smát, tomu dám pěstí a zaplatím mu letenku, ať si to pěkně zkusí sám). Za trénink jsme dali každej šest nájezdů, což mi popravdě řečeno stačilo, a šli jsme se s Jirkou dívat na Slováky. Tomovi s Paľem se docela dařilo, ale Evině se nepodařilo se do spotu dostat. A nebyla jediná. I dost chlápků mělo s nájezdem po laně problémy. No, první zkušenost s Busem jsme měli za sebou a nezbylo než přemejšlet, co tam asi tak budem zkoušet (musím podotknout, že i relativně snadnej Air Blunt tady rozhodně nebyl zadarmo a veškerý triky vyžadovaly 100% koncentraci a naprosto dokonalou orientaci v bílý tříšti).
Ráno jsme si přečetli na tabuli, že je Water level 15 (byl tam taky namalovanej kajakář, jak padá z vršku vlny
a na zádech má padák, a jak jsme se později shodli, měřítko na malůvce bylo až neuvěřitelně věrný), rychle jsme pojedli chlebovitej blivajz a hurá na spot. Dost se změnil. Vlna povyrostla, protáhla se, ale zato víc pulzovala, což orientačnímu smyslu moc nepomohlo. Válec už nebyl tak zdrcující a občas mizel úplně. Taky se ale často vlna zlomila a pár hektolitrů spadlo oběti uvnitř na hlavu, což byl většinou konec jízdy. Napětí z nás trochu spadlo, už jsme věděli, co nás čeká, takže se dá říct, že jsme jezdili líp. O zážitky ve vlně rozhodně nebyla nouze. Někdy huge trik, na kterej člověk nebyl připravenej a nedosáhl pádlem na vlnu, někdy pád z lámající se masy vody o dva výškové metry níž do betonový vody. Zase pár nájezdů, okouknout, jak jezděj Braťia, něco natočit
a nafotit, Shuttle boatem na druhej břeh a do WT. Zítra si dáme závody, tak ať jsme fresh.
Už od samýho začátku kvalifikace mužů je na co koukat. Závodníci se dělej do několika kast a málokdo přesáhne hranice do třídy vyšší. Samozřejmě na MS budou těžko nějaký másla, ale i když je vidět, že všichni na domácích spotech jezděj slušně, tady to platí jen pro první třetinu. Ostatní se perou spíš sami se sebou a svojí psychikou. Nicméně ta lepší třetina stojí za to, v každý skupině je několik slušnejch jezdců, takže se rozhodně nenudíme. Do každý skupiny jsou navíc zařazeni dva týpci z kategorie OC 1, bohužel ne všem se do spotu daří najet. Všichni mají čtyři jízdy, dvě lepší se počítaj a sčítaj, tohle rozhodnutí musím kvitovat. Svoje jízdy radši ani popisovat nebudu, kromě nekontrolovaný paniky a masivního šrotingu taky ani není co. S povděkem jsem ale přijal, že ze mě spadla veškerá nervozita a při závodu jsem si připadal jako na vlnce v Tróji, s tím rozdílem, že jsem nedával nic. Taky o Entry moovech jsem si naivně myslel, že je dávám na jistotu. No, není dobrý se živit nadějema. Tak to bychom měli u konce první hardcore den závodů.
Druhej den jedou holky, junioři a čtvrtfinále chlapů. Je se opět na co dívat, konkurence je ve všech kategoriích našlápnutá, objevujou se nový tváře budoucích mistrů světa. Z juniorek musím zmínit Francouzsku Nourien (nebo jak se jmenuje, každopádně to začíná na N J), která dělala triky jako Air blunt, Air Back Stab s prstem v nose a Pistol flipy, Air Screw a Flash backy jen s o něco menší jistotou. Dost síla. Junioři byly tradičně nabitý, přes to je už člověk zvyklej se přenést. Jirkovi jízdy bohužel nevyšly, a ačkoliv dal pár dobrejch a vysoce hodnocenejch triků, semifinále mu uteklo. Holky byly taky docela dobrý, ale jezdily možná až moc na jistotu. Ve čtvrtfinále mužů bylo dvacet jezdců. Druhá desítka byla drsná, ale nevěřil bych, jakej je ještě rozdíl mezi nima
a desítkou první. To už jsem si připadal jako dokonalý poleno. Byl tady konec druhýho dne a všichni jsme se těšili, co uvidíme, až se pojedou finále.
Především to byl trochu zmatek, protože jsme se na spot dostavili až kolem poledního a nějakou dobu nám trvalo, než jsme zjistili, že se nejede Head to Head, ale tři jízdy, z čehož nejlepší se počítá. To byla škoda a podle mě to dost ubralo z jinak dobrý atmosféry závodů, nebylo to prostě tak atraktivní( a to nemluvím o divácích, který nemaj o freestylu ani ánunk). Měli jsme dobrej výhled přímo od spotu, takže jsme měli triky takříkajíc z první ruky. Už bych se opakoval, kdybych psal, že to byl mazec. Trochu překvapivě vyhrál chlapy Eric Jackson, kterej podle mýho soudu mohl klidně skončit do první desítky. Jezdil na jistotu, ne tak agresivně, ale s přehledem. Slovák Čony na vítězství měl, jednu rozjížďku vyhrál, ale EJ ho o pár bodů zajel. Rozhodně mu ale fandilo nejvíc diváků (snad kromě His Old – Ejovy manželky). Naopak překvapivě nevyhrál Nick Troutman, kterej jezdil ještě o level výš, než zbytek závodního pole. Bylo dost k nevíře, že si dává Phoenix Monkey a Air loop na vlně (doplněno pochopitelně pro něj evidentně základníma trikama, jako Blunt to McNasty do obou stran, McNasty, nějaký ty Californie, PanAmy atd. atd., vše v jedný jízdě, bohužel tréninkový).
Celkově musím akci zhodnotit kladně, přestože jsme mohli trénovat jen dva dny před závodem samotným. Klidně se mohlo stát, že by se závodilo na některý ze tří prvně jmenovaných - příčí se mi to vůbec napsat - vlnách. To by byla neoddiskutovatelně rána zásadního významu pro celej freestyle a výzva pro Správu Třeboňských rybníků usilovat o pořádání dalšího Mistrovství světa. Takže luxus, že to dopadlo, jak dopadlo, byly to absolutně divácky i jezdecky nejlepší závody, kterých jsem se doteď zúčastnil. I když psychika dostala na frak. Aspoň ale víme, jak a kde se má jezdit.