Store Ula, řeknete si, vždyť ty vodopády jezdí kdekdo. Typická fotka se třemi na sebe navazujícími vodopády je jeden z norských evergreenů. Ano, i my jsme se na ně vypravili, ale za stávajícího vodního stavu nám nebylo přáno o nich ani uvažovat. Spíše jsme se těšili, že budeme moci zkusit horní úsek, který Kosatka vychvaloval (viděl nějaké fotky). A vskutku. Vody bylo až až, takže jsme si Store Ula Falls jen prohlédli a frčeli nahoru skoro k jezeru, ze kterého Store Ula pramení, a šli si prohlédnout co nás čeká. Vypadalo to tam jedním slovem nádherně, jenže pršelo, foukal vítr Severák, byla fůra hodin a tak jsem se ani moc nedivil když jsme se na to chtěli vypravit jen dva. Minimum stanovil Pája na pět lodí a tak jsme frčeli zase pryč. No nezastírám, že jsem byl zklamanej a namíchlej...

Jenže ono v tom Norsku pršelo furt pryč a tak nějak nebylo moc co jezdit, všude nadstavy a povodně. Tak nám (naštěstí) nezbylo než se vrátit a zkusit to ještě jednou. Počasí nebylo o moc lepší, ale vody překvapivě o něco míň. No nakonec to pro takový první seznámení ani nebylo na škodu.

Za norské sloty se zimomřivě převlékáme a táhneme lodě náhorní plošinou k zaříznuté říčce. Hned na začátku úseku burácí uzoučká soutěska se sifonem ze kterého vyčnívá pořádný kůl - WW VI. Bezva nasedání kousek níž. Voda je nechutně ledová a proti vtíravému chladu nepomáhá snad nic, ani adrenalinové injekce. Brrrrr. Následuje krásná rychlá II+ v náhorní rovině mezi vřesy, svižná záležitost, nádherná krajinovka. Po zhruba kilometru přichází první sklopení, krátká kaskáda WW III a hned za ní další WW IV. Po dvoumetrovém skluzu tu proud vynáší pod skálu na pravém břehu, stojí to za prohlídku. Pája signalizuje a zaklekává s foťákem, doprovází nás celou cestu, neriskuje poraněné rameno a dává si restday. Střídáme se v jištění a sjíždění, všechno jde zatím hladce. Po pár metrech za druhou kaskádou kvapně vysedáme, my o blížícím se vodopádu víme díky prohlídce, ale kdo uvidí tu střechu tak ho to asi napadne taky. Vodopád Svatební závoj tříští své vody o 20 metrů níž, řekl bych absolutně nesjízdný, ale po těch videích co jsme sledovali v busíku radši jen "nesjízdný". Pod ním teprve začíná vrchol Store Uly.

Následující soutěsku (700 metrů) tvoří tři skluzy a jeden vodopád. Dlouze jsme prohlíželi, teoretická cesta je udržet se celou dobu vlevo a vodopád skákat středem. Eskymování je fajn věc, ale tady je trochu na nic. Za malé vody se tu pořádá extrem slalom, za naší vody pořád sjízdné, ale WW VI se mi zdá málo... No co, loď na rameno a jde se, pěší cesta sleduje řeku po celém sjížděném úseku. Ještě prohlížíme aspoň závěrečný vodopád, no ale do středu se přes roládu v nájezdu beztak nedostanem a vlevo je to zase skok na placák, tentokrát ale aspoň ze tří metrů... Takže neseme až pod něj.

Tady je řeka opět lehčí, cca WW II, ale svižná a krásná, několik nádherných trojkových peřejí. Znovu zastavujeme abychom si prohlídli kombinaci dvou stupňů - WW IV+. První se zdá být v pohodě, jen se shodujeme na tom, že kvůli solidnímu "jezoidnímu válci" ho budeme muset boofnout, pak si stihnem i zastavit a vydechnout. Druhý stupeň se tváří hůř, je vyšší a hlavně padá ve dvou schodech... záda au au, kluci co si záda naklepali už na tom minulém se dvakrát nadšeně netváří. No ale jedem. Vlevo je vršek druhého schodu vymletý a pod prvním se tvoří válec, takže se rozhodujeme pro tuhle cestu - šikmo skočit vlevo se špicí doprava, pravým záběrem loď na polštáři srovnat a druhý schod už bude v poho. První jede Costner, já sedím v lodi nahoře a vidím jen jak Vašík signalizuje "nejezdi". Costnera nevidím vyjíždět, místo něj se po druhém břehu žene Bouki s chytačkou. Chvíli zmateně běhá po břehu, házečkou pohazuje jako nákupní taškou, ještě by se měl chytit za hlavu a spletu si ho s vyjukanou bábou před zavřeným Carrefourem. Situace však zřejmě není kritická a po půl minutě Vašík ukazuje "pojeď". No co, válec asi drží. Mírně se rozjedu, shoupnu se s proudem, po rozhraní přijíždím k prvnímu schodu, krátký silný levý záběr až do záklonu a parádně boofuju, voda ani nesmočí šprajdu. Zastavuju u Costnera v pidivracáčku, směje se, že to prej moc nenaboofoval a šel dost pod vodu, chvilku si zasvíčkoval na zádech až přepad zpátky do válce, bublal, eskymoval, rotoval až nakonec přeci jen vyjel. Oba si ve vracáku dost překážíme, takže se Costner otáčí a jede na druhý stupeň, mizí mi za horizontem, kluci mávaj že je OK, vyrážím, první stupeň našikmo, hups, jen se srovnat a jsem dole. Vylézáme z lodí a jdeme jistit kluky, není to však třeba, všichni jedou krásně.

Už se blížíme k nesjízdnému úseku, jedeme opatrně, ale jsme od něj dál než myslíme. Ještě nás čeká další vodopád, za hranou vidíme Páju s foťákem, ukazuje ať to sfouknem zprava doleva, tak ani neprohlížíme a skáčem, čistý skok asi 3 metry vysoký. Kosáč pro fotečku předvádí parádního graba, Bouki přeci jen vylézá a prohlíží a pak hupsne v pohodě za náma. Maunka si to vynese taky a přidává se. Následuje už jen krátký úsek, koukáme po vracácích, a je tu konec.

Celý asi čtyřkilometrový úsek nám díky přenášení, prohlížení a jištění trval čtyři hodiny. Notně unavení a promrzlí ještě prohlížíme klasické "Store Ula Falls", no ono by to nakonec přeci jen šlo, říkáme si s Costnerem, ale kluci už mezitím zmizeli za obzorem, k autu je to kilometr s lodí na hřbetě. Bez pořádnýho jištění do toho nepůjdem, na tom se oba shodujeme, takže příště. Povzdychnem si a kodrcáme se do tepla za autem. To je zase dálka!