Konečně jsem se zařadil mezi šťastlivce co si zajezdili na "the Wall". Po dvoudenní cestě konečně zastavujeme pod vytouženým mostem. 3 auta cizáku mě nepřijdou neobvyklé na nedělní odpoledne u tohoto vyhlášeného spotu. Rychlí pohled na vodu naznačuje, že the Wall se konat nebude. Ani nevím, kdy jsem si uvědomil jak jsem rád za to "málo" vody co tu teče. První nájezd mezi kůly. Pohled dolů a vzápětí nahoru na pěnu. Ani si nestihnu ujasnit jsetli v tom opravdu chci jezdit a už je to tu "vošaut". Po něm další a další.

Už jsem si zvyknul na pohled dolu, ale jeden úspěšný nájezd z 10ti je více než zoufalé. A to nelmuvím o následném vynášení lodě. S ponurými myšlenkami jdu spát. Jestli jsem jel 1200km abych nosil loď po břehu ... to snad ne. Pondělí ráno. Lidí neubylo. Jakto?! To nikdo nechodí do práce?! Asi ne. Voda od rána stoupá. Jdu jezdit. Kam se mam trefit mi je naprosto jasný už od prvního pokusu, ale nějak se mi to nedaří. Ani nevím, kdy a jak mě osvítilo, ale najednou si to namířim do vlnky. Neustále se dívám přes rameno na místo kam se mám trefit a pádluju do předu. Najednou mě něco udeří do zad a už vím jak se cítí pinpongáč v pračce. Úžasné, to musim zkusit znovu. Nájezd podívat se přes rameno a ... No bomba ono to funguje. Dokonce funguje tak dokonale, že se postupem času dostávam na lepší score v chytaní než mají ostřílení borci z Německa.
Tím, ale problémy nekončí. Přijel jsem si zalítat, ale ne jako pinpongáč! Následujících několik dnů pracuju na pohybu ve vlně. Jak už to bývá teorie je jednoduchá, ale ta praxe ... Nájezd, nějaké to olíčko pro dobrý pocit a uklidnění lodi. Špičku proti proudu, zatlačit na špičku, aby jsme loď dostali do skluzu. Pomocí přiměřeného uvolněných boků držet loď na co největší polše a tlumit případné pulsy. Hlavně se nezaklánět. Jinak můžu začít znovu.
Po zeleném jazyku vyjedeme pěkně nahoru na pěnu namíříme si to na jedno z ramen odraz air-něco a přistání. Lehce vysurfovat na zelenou vodu. Né, to je moc. Vošaut a další pokus. Na jazyk a rychle zpátky. To je málo. Další kolečko. Hurá už jsem na hoře. Tak co to bude? Blunt, pan-am nebo air screw. Šplouch a je z toho NŠ (nekontrolovaná šrotovačka). O několik jízd později. Znovu na vrcholu. Hurá dolu a ... těsně vedle. Následuje "cracker jack" (z Air force 1). Do teď jsem nevěděl na co je tato hovadina dobrá. V Čechách naprosto nepoužitelná. Najednou mi to "flatvisingové" zastavení na vlně přišlo náramně vhod. Zpět do frontsurfu, abych se nemusel dívat na tu hrůzu nademnou. Znovu na vrchol a ... neuvěřitelné já letím. Ani neřeším co to je za figuru v lepším případě něco od bluntu až po air screw. Hlavně že, letím. A co přistání? Přistání do jazyku se rovná výplachu. Po přistání do bílé vody následuje NŠ.
Do konce našeho pobytu se stihnu naučit vodit lodičku čistě po hraně. Zjistit, že záchrané návyky ze surfování v Austrálii se hodí i tady. Podaří se mi několik úžasných figur. V jedné zazračné jízdě dám 5 figur. (Můj průměr 1,5 ti lepší do 3.) Bohužel se také seznámím se zdejším kamením. Alespoň, že to odnesou jen nohy. Poslední ježdění. Lyon za 0,4 m je pořád lepší než cokoliv jiného široko daleko. Jen trošku nebezpečný, ale na to jsem zvyklý z Čech. Dávam super jízdy, ale nedá se nic dělat. Musíme domu.
Samozřejmě neutrpěla ani naše nevodácká pověst. Každý den táboraček na kterém opékáme všechno co se opéci dá. Dušan ve dlouhých chvílich rozebírá všechno co se rozebrat dá, aby si domu přivezl půlku skůtru. A ještě stihl dělat přepadové akce na volavky. Bubu se Zoidem neváhají přinést fotbálek (údajně jako svatební dar pro sestru). Já k radosti všech se učím chytat ryby do ruky (neúspěšně). A ve zdejších vracacích hledám karimatku co mi večer ulítla (úspěšně:)