Celý páteční večer řeším, kam pojedu na lyže,kde sněží a jestli to bude v Kotelních jámách o.k nebo ne. Debata nebere konce, nakonec se s kamarádem shodujeme, že snowpark na Horních Mísečkách to jistí. Ráno vstanu a koukám na Panorámu a na horách totální Mordor, na Mísečkách nejede ani jeden vlek, jak tam fouká. Na konec jdu do školy, kterou jsem měl v sobotu. "

Hyn sa hukáže.....

1.reportáž – BIG SHOCK! v Ugandě aneb kdo se bojí nesmí na Nil

Wow! Konečně jsme s BIG SHOCK! teamem v africké Ugandě, daleko od všech stereotypních problémů, složenek, trapné zimy, vánočního šílenství a vobehraných songů našich zlatých slavíků. Ještě teď se ksichtím, když si vzpomenu na šéfovu nepublikovatelnou poznámku, kterou vypustil vzápětí poté, co jsem mu onámil své plány. Co měl taky panáček dělat? Postavil jsem si hlavu a jeho před hotovou věc, a tak jsme si 17. prosince ve tři hodiny četli palubní menu Emirates airlines na vídeňském letišti. Za celých 24 hodin nás uvítalo žhnoucí Entebbe a naprosto jiný kontinent.

Je tady nový rok a s ním placení příspěvků. Někteří to znají jiní ne, proto stručný návod.

S velkou částí závodníků jsme se v basecampu, na fotbalovém hřišti v Loučovicích, sešli už ve čtvrtek večer, abychom v klidu stihnuli páteční vodu. Protože jsme ale věděli, že poteče až odpoledne, uvítací večírek se rozjel na plné obrátky… No, spali jsme spíš míň než víc. Dopoledne jsme věnovali převážně zewlingu a kolem poledne jsme se přesunuli na hráz, abychom byli z Váňova skoku pryč dřív, než tam stihneme někomu překážet. Voda v pátek tekla jen krátce, tak jsme dali dvě jízdy a vrátili se zpět do kempu. Večer pak proběhla registrace závodníků a pilo se a bylo veselo.