Všichni jsou v hospodě a já už víc jak hodinu sedím u svého výpočetního střediska a opravuji Zajícův článek, protože po více jak dvou letech na Zélandu pozapomněl mateřský jazyk a navíc zdejší počítače nemají háčky a čárky ...

Tak znělo Peřino dnešní heslo. Původní představa byla, že vyrazíme s Bubu a Čurem na moře a Řezníci na klokany. Ale díky přípravě na zahajovací ceremoniál, nám padnul odvoz. A tak jsme se pod dnech neustálého trénování vypravili na klokany nebo odpočívali v kempu. Poslední dva dny tu bylo krásné pozdně jarní počasí. Něco přes 20 stupňů zamračená obloha a nějaká ta shower a thunderstorm. Celých 24 hodin tu pršelo a tak se nejen íčka (Italové) octli ve vodě. Řezníci se ráno stěhovali z louže.

40 stupňů ve stínu, nadupanej vracák a uvítací atmosféra. Asi tak by se dal popsat včerejší tréninkový den našich nadějí. Tento týden se zase dostavila vlna veder, domorodci nazývaná bloody hot. Vedro je takové, že ani voda vás nemá šanci ochladit a pití zanechané na slunci se mění na převařené cosi. Nejen spodní ale i horní vracáky jsou narvané k prasknutí a tak roste i mírná nervozita. Někteří jsou již dokonale sžití s válcem a předvádí tam slušné jízdy, jiní tam najedou a následuje okamžitý výplach.

Po dlouhých peripetiích, kdy jsme si vyměnili víc jak 50 mailu, jsem se konečně dočkal mé vysněné lodičky. Když jsem jí konečně přinesl na kanál, kde už nějaký pátek trénuje EJ, tak to vyvolalo velké pozdvižení. Jediný SuperStar v Austrálii.

Cesta první skupiny reprezentantů do Austrálie se neobešla bez problémů. Už v Ruzyni museli třikrát přebalit, kvůli váhovému limitu. Nakonec odjeli s 30 kg na hlavu. Petra si nechala peníze v bundě co zůstala v Čechách. Následoval průběh terminálem a hurá na klokany. Po 20 hodinách letu a dvou dnech na cestě jsou na letišti v Sydney.