Slovo, které náhle během minulého roku zdomácnělo u vody konečně už i v Česku.

Nehledě na to, že svět začíná pomalu tento název nahrazovat slovem freestyle, podívejme se nejprve, kde se vlastně vzalo a co se za ním skrývá?

Na americkém kontinentě se začalo používat někdy v 80. letech jako označení soutěží v akrobacii na divoké vodě. Jejich počátky však sahají až někam do poloviny 70. let, kdy se poprvé objevily tzv. Hot-Dog soutěže. Při těchto setkáních se staly populárními jednodušší prvky jako surfování ve válci, svíčky a piruety (dnes zvané "old school moves" čili stará škola). Hodnotil se hlavně celkový "umělecký" dojem, který kromě uvedených prvků zahrnoval i "parádičky" sahající od nejrůznějších šklebů a výkřiků, přes zahazování pádla až po vystřelování rachejtlí. Na takové figury se hodily dlouhé a objemné lodě v té době všude používané. Avšak už první soutěže měly určitý vliv na vývoj nových modelů - objevily se ploché paluby pro "big air" (svíčky a jiné vertikální prvky, při nichž loď vyskočí z vody do značné výšky). Velkou nevýhodou bylo, že po každé takovéto figuře "vylétl" vodák z válce a musel se do něj pracně vracet (v těchto starých zlatých časech proto ještě neexistovaly fronty na válec!).

Občas se však někomu "poštěstilo" neopustit válec na první pokus a podle známého pravidla, že to co se jednou povedlo nechtěně musí jít i záměrně a kontrolovaně, vznikly retentive moves, čili figury při nichž vodák padal zpět do válce a mohl tak předvést další prvek bez dlouhého a namáhavého pádlování proti proudu. Při soutěžích takové prvky samozřejmě skórovaly mnohem více, vznikaly nové a nové a dostávaly jména jako například McTwist, Whip It, Screw Up, Wiper, Wingover, Cartwheel, Flipwheel nebo Splitwheel. Velkou inspiraci čerpali Hot-Doggers od squirtů a tak se lodě začaly pomalu zkracovat a zmenšovat. Největší zlom přineslo první mistrovství světa na řece Ocoee v roce 1993, kdy se poprvé a takřka přes noc objevily nové asymetrické designy a (na tehdejší dobu) extrémně ostré špičky. Od tohoto raketového startu se popularita a s ní vývoj novinek dále umocňuje. Všichni přední výrobci vrhají rok co rok na trh nové, lepší modely a stále se objevují nové firmy s novými nápady. Boom, který "vodácký průmysl" dosud nezažil. Malý Průvodce se pro vás již pět let snaží tento překotný vývoj mapovat a přinášet aktuální a nezávislé informace - to se samozřejmě daří jen díky vaší přízni a zájmu, za něž děkujeme.

Po chvilce historie se nyní podívejme na současnost. Vše se, jak jsem již několikrát napsal, velice rychle vyvíjí a tak co platí dnes nemusí být už zítra pravda. Zdá se však, že po bouřlivých dohadech a mnoha změnách se konečně trochu ustálila a sjednotila pravidla bodování rodeových soutěží. Nebudu zde plýtvat omezeným prostorem na přesný výklad pravidel a hodnocení figur, chtěl bych jen přiblížit obecné zásady těm, kteří ještě neměli příležitost vyjet do ciziny a zúčastnit se nějakého skutečného závodu ať už jako soutěžící nebo diváci. Rodeové závody se skládají většinou alespoň ze dvou soutěží, těmi jsou Hole Riding - akrobacie ve válci, Freestyle Through a Rapid (cílem je na vymezené trati v omezeném čase předvést co nejvíce figur) nebo jakási jízda zručnosti nazývaná většinou Slalom Extreme. Někdy se přidává též sprint peřejí a celkové hodnocení je výsledkem součtu všech disciplín. V prvně jmenované části, divácky nejzajímavější a na českých závodech dosud neznámé, se bodují především jednotlivé figury, z nichž každá má v pravidlech přidělenu určitou bodovou hodnotu. Hodnotí se ale též provedení jednotlivých figur, jejich variabilita, ovládání lodi, využívání vlny, choreografie(!) a celkový umělecký dojem. Figury provedené vertikálně (tj. s úhlem 70°-110°) jsou bodovány více než tytéž provedené šikmo. Na každých závodech musí být vypsány různé kategorie (jejich počet závisí na počtu závodníků), oddělené pro muže, ženy, juniory a dále rozlišené na experty, pokročilé, začátečníky apod. Cílem rozdělení je zachovat dosavadní charakter soutěží otevřených pro všechny bez ohledu na výkonnost, neodradit začínající nadšence, a přitom pod- porovat špičkové závodníky a další rozvoj sportu.

Protože však freestyle není jen výsadou závodníků, stávají se některé figury stále populárnější i mezi vodáky, kteří nemají potřebu soutěžit, ale jezdí pro radost a vlastní potěšení ze zvládnutí nových akrobatických kousků. Těm, kteří jsou teprve na začátku a třeba těmto názvům ještě nerozumí, poradím sledovat seriál na našich stránkách o rodeu (nenecháš-li se odradit, máš na to!). Protože ale ani to nejlepší čtení nemůže nahradit vlastní prožitek z jízdy a souboje se živlem, doporučuji všem co chtějí začít: najděte si někoho, kdo už je ve freestyle o něco dál a jezděte s ním, určitě vám rád poradí. A že nikoho takového neznáte? V tom případě naložte loď a vyjeďte na vodu - potkáte ho/jí určitě na první pěkné vlně nebo v nejbližším válci.

Jak začít? - trocha místní reality

Naladily tě předchozí řádky a chtěl bys to také zkusit, jenže nevíš jak na to? Je to vcelku snadné, jen je do začátku potřeba trochu peněz (cca 20-50 tis., viz dále). Začátky bývají těžké, ale opojení ze zvládnutí prvních figur a stále hustší zástupy fanynek a fanoušů za nějakou tu oběť přece stojí! Protože naší hlavní parketou (nebo vlnou, jak libo) je vybavení, začnu právě u něj. Nejdůležitější je samozřejmě loď. Jaká, to je jasné - rodeovka! Jde ale o to, aby to nebyla "rodeovka" z minulého desetiletí, old school je sice zábava, ale na našich řekách asi třímetrovou loď rozbiješ dřív, než se naučíš svíčku. Když chci jezdit freestyle tak, jak se jezdí dnes, potřebuju krátkou (do 2,5 m), radikální (tzn. minimální objem špiček) s plochým dnem (na spiny). Tu nejlevnější koupím novou za 14000 a budu si ji muset drobátko dovybavit. Jetá se bude shánět těžko a asi nebude o moc levnější (jestli ano, pečlivě hledám, kde je prošoupaná). Dál potřebuju pádlo, krátké (max. do 2 m) a co nejlehčí. Úhel doporučuju max. 60°. Bez špricky do lodi dost teče a na rodeo navíc potřebuju fakt spolehlivou - nechám si ji ušít na míru a na límec (asi ne za míň než za 1200, spíš o dost víc, jestli má být dobrá). Protože budu pod vodou víc než nad ní (aspoň ze začátku), určitě si pořídim suchou bundu (za tu nejlevnější dám tak 1900), a když budu šetřit i na helmě, nedám víc než 800. Pak už potřebuju jen maličkosti: špunty do nosu a uší a možná i šňůrku na sluneční brejle (cca 80/50/90). Teď už můžu skoro vyrazit na vodu, jen ještě někde vyžebrám nějaké pěny na sedačku, abych potupně nevykrysil hned po prvním nezdařeném loopingu, a musim se naučit hrát hack (k tomu budu potřebovat hacky-sack, česky hekýsek nebo sýpa - malý neskákací míček naplněný kousky umělé hmoty, seženu ho nejspíš ve skejťáckých obchodech za cca 200) a jdu na to.

Pokud nejsem z chudého kraje a po úvodním kolečku po vodáckých kšeftech mi zbyly ještě nějaké love, nutně potřebuju něco na sebe, abych moh´ honit vlny i na břehu, zkrátka nějaký stylový hadry na sucho. To znamená dlouhý a široký kalhoty, nejlíp lacláče, plandavou mikinu s nějakým cool vobrázkem nebo nápisem, spoustu triček popsaných hesly jako např.: "life is short - paddle hard", "wild ride" nebo aspoň "kayaktiv" a hlavně nezapomenu na pokrývku hlavy - co nejstrašnějšího kulicha všelijak plandajícího a srolovanýho (ty nejlepší modely lze po odrolování použít jako spacák). Nezáleží už moc na tom, jestli je po pradědečkovi, nebo je to luxusní a stylová Schorschi-Mütze. Když zjistím, že mi těch peněz přeci jen tolik zase nezbylo a že bych za tenhle vohoz moh´ mít další loď, stejně to nevzdám, nemůžu přece nechat svůj rodeový talent zastínit tím, že se neumím obléct do společnosti. Zajdu do Pracovních oděvů, koupim o číslo větší montérky a v nejbližším sekáči starej vytahanej svetr nebo mikinu, na něž, jsem-li trošku graficky nadán, vlastní rukou vysprejuju aspoň že "vodáci to dělají pádlem a freestyleři to umí i bez něj!" Když si pak nechám narůst bradku a omotám se několika šňůrkama, všichni ti, co už vědí, že je "jiná doba", mě budou děsně žrát. Copa je na tom něco těžkýho?

Nakonec chvilka zoologie

Freestylery najdeš tam, kde se dá blbnout. Dnes se nejvíc scházejí u příměstských slalomových kanálů, surfovacích vln a hlubokých válců, kterých je u nás pohříchu málo. Jsou ale velmi plaší, protože druh homopaddleaqua freestylica je u nás zatím dost vzácný. Snadno je vyplaší i zdánlivě bezvýznamné maličkosti - jsou velmi citliví například na pokřik dravých homopaddleaqua slalomensis, kteří je považují za snadnou kořist a potravu. H. slalomensis loví nejčastěji při bleskurychlých průjezdech válci v nichž se zrovna h. freestylica bezbranně zmítají. Napichují je na své špičaté skořápky a ve svých doupatech pak s oblibou rozvěšují trofeje strhané ze svých obětí: skřipce na nos, náušnice, dredy a skalpy jejich bradek. Skoro stejně rychle (tak rychle, jak jen jim to právě je muchlající válec dovolí) prchají vzácní h. freestylica i před hrůzu nahánějícími h. raftericus, a to i v případě, že se zrovna jedná o vcelku neškodné h. commercialclientei. Z těchto důvodů je pro navázání prvního kontaktu lepší vyčkat někde v skrytu, až v podvečer začnou h. freestylica vylézat odvážně znor a vydávat se na cestu do svých přirozených habitat tj. do velkých vln, řvoucích válců a rušných hospod.

Pozn. autora: Podrobnější informace o vývoji vodáckých druhů je možno najít v "The Field Guide To Genus Homopaddleaqua" publikovaném v říjnovém čísle amerického časopisu Paddler, ročník 1997, autor neuveden.

Převzato ze serveru malypruvodce.

Autor je redaktorem serveru svetoutdooru.