Kousek času nám už uplynulo od krásných závodů v Kadani. Co se tam dělo? Co se odehrávalo? Jak to shrnout? No asi jen, že to byla VELKÁ PARÁDIĆKA.

Dorazili jsme s Pepem po velkém vnitřním boji vůbec dorazit. Chtěl jsem jet creekovat, abstinenční stavy už byly velké, jenže vidina hromady kamarádů a super kapely nakonec zvítězila.
Pátek večer: všichni se připravují na víkendový závod, každý po svém, jak kdo uzná za vhodné. Po půlnoci jdu do hajan a čekám co se bude dít zítra.
A to je již klasika - nafrkat bannery a rozjet to. Přihlašování, čísla, trochu se svézt
a pak za mikrofon. A tam se strhla super akce. S Kubou bylo parádní speakrování a velká legrace. Kolem poledne dávám sbohem hlasivkám a čekám, co se bude dít, jestli se nezačnu učit znakovou řeč. Jenže semifinále je taková řež, že nám to s Kubou nedá a rozjíždíme to, co to jde. Diváci fandí, jako kdyby šlo o život, hlavně Plzeňáci do toho jdou naplno. Semifinále jsou parádní podívaná, všichni valí kukadla. Pak už nezbývá, než si něco naprat do žaludku
a připravit se na večerní smršť- Visací Zámek revival. Koncert trapně ukončuje příjezd policie. Ale rozjetá freestylová mládež si zábavu nenechá pokazit, tak se baví dál po svém. Venca Jezvina zavelí a dějí se šílené věci. Já s hlasivkami jak ementál někdy ve dvě zaléhám do spacího pytle. Ale ještě k ránu slyším, jak se někteří navracejí do svých či cizích hadrových domečků se slovy: „Hele, čumte, východ slunce!“ a dostává se jim odpovědi: „Se mnou spát ve stanu nebudeš….“
Nedělní ráno a finále závodu. Mátohy se zmátožují, soukají se do svých gumových oblečků nevábného zápachu. S Kubou startujeme hlasivky a vše začíná nanovo. Rešpekty lítají vzduchem a já opět začínám mutovat. Pak vyhlášení výsledků, velké loučení a cesta domů.
Hmmm, tak nějak mi to všechno uvízlo v hlavě… jeden velkej pozitivní víkend se speakrováním, u kterého jsem se takhle dlouho nepobavil. Takže vůbec nelituju tohohle krásně prožitého víkendu.