Na akci Nissan outdoor games by Columbia jsem se rozhodl jet někdy v úterý 26. června, když jsem se po pár telefonátech se Zajdou dověděl, že bych snad mohl startovat. To „snad“ v tu chvíli znamenalo, že pokud nepřijede někdo z pozvaných kajakářů, v což jsem docela doufal. J

Do sportovně-turistického centra švýcarských Alp zvaného Interlaaken jsme dorazili ve čtvrtek po poledni. Na informacích zjišťujeme, kde se bude akce konat, kde je stanové městečko pro účastníky a tak dále, a potom se přesouváme cca 15 kilometrů proti proudu řeky Luschine. Tam se bude celá akce konat. V sobotu slalom, v neděli kayakcross a team race. Prohlížíme si trať a docela koukáme, protože to je asi jedna z nejtěžších tratí, kterou jsme na podobných extrémních závodech viděli. Úsek začíná zhruba šestimetrovým skokem. Pak následuje druhý, menší a dál nás čeká cca dvousetmetrová peřej v obtížnosti kolem IV až V, kde je samozřejmě mnoho cest, jak jet dolů. Některé jsou nečekaně rychlé, některé očekávaně pomalé atp. Říkali jsme, že si půjdeme celou trať párkrát projet, ale než dojdeme k autu, dosedá na nás únava po skoro celé noci na cestách. Shodujem se na tom, že bychom si to teď stejně neužili, takže jdeme na chvíli spát. K odpočinku jsme se uchýlili na břeh krásného jezera, které u Interlaakenu je. Nedivím se, že jsme po necelých dvou hodinách vyráželi o poznání svěžejší, než když jsme sem přijeli. U závodního úseku už vidíme Čonyho a Ninu, kteří taky přijeli změřit síly s ostatními kajakáři. Společně dáváme úsek asi třikrát a pak jedeme dalších 5 kilometrů dolů po nádherné technické vodě, cca WW IV, až do našeho kempu pro následující noc, kde po večeři a lehký promítačce jdeme dospávat deficit z předešlé noci.

Další den jdeme ráno samozřejmě na vodu. Dáváme na řeku asi o pět kilometrů výš, než je závodní úsek, pak dáváme dvakrát celou trať a pak valíme dolů náš oblíbený úsek ke spacímu místu. Ve dvanáct jdeme na meeting do stanového městečka, kde se dovídáme vše podstatné
a jdeme se zaregistrovat na náměstí, kde už je vše na akci připraveno. Dirt jump, lezecká stěna a o kousek vedle přistávací plocha pro padáčkáře (paraglidisty). Půjde o opravdu velkou akci, a tak se všichni těšíme, až to vypukne. Zatím si ještě párkrát dáme závodní úsek, abychom ho dostali pořádně do krve. Večer je oficiální zahájení. Všichni kajakáři si vylosují číslo z krabice, startovat se bude v klasickém pořadí od jedničky do cca pětatřicítky. Večer využíváme poukazu na večeři a free piva a jdeme zpátky do stanového městečka.

Ráno se všichni kajakáři scházejí na startu v 9:30, kdy je poslední briefing. Bylo nám řečeno, co se smí a co ne, kde se bude startovat, jak se bude měřit čas apod. Jdeme na to. Po dojetí se říkají výsledky. Celá československá výprava postupuje mezi prvních dvanáct, kteří jedou další kolo od dvanácté příčky do první. Já jedu první, Čony hned po mně a Zajíc předposlední. Já i Čony jedem skvělé jízdy, které by nás v hodnocení zřejmě posunuly dopředu, ale v poslední chvíli oba míjíme poslední bránu, která je dost přesazená. V jednu chvíli si říkám dopr…., ale pak mi dochází, že jsem chtěl bejt do půlky startovního pole, takže nemám proč bejt naštvanej. Celé odpoledne všichni odpočívají ve stanovém městečku a ve městě. Večer se přesouváme na náměstí, bereme lahvinku červeného a koukáme na Dirt jump na kolech. Povím vám, že ty cápkové se toho nebojí, ale za chvíli to bylo pořád dokola to samý. Pak se promítala videa, pouštěly fotky, lezlo se na stěně. Prostě velká akce, kde je náměstí plné lidí
a pohody…

Další den se nikomu nechce vstávat, ale nakonec to většina lidí zvládne a může se začít kayakcross. Lidi jsou rozdělení do asi pěti skupin a jede se klasický pavouk s tím rozdílem, že ti, kteří jsou na třetím a čtvrtém místě v rozjížďce mají další šanci, takže se trochu nelogicky jedou vlastně pavouci dva. Jeden z těch, co se umístí líp a druhý z těch, co se umístí hůř. Já v první rozjížďce chytám Michela Ramazzu, crossovýho diktátora, kterej tenhle závod vloni vyhrál, pak Bena Browna a Arnda Schaftleina, který asi představovat nemusím. Díky tomuhle rozlosování jedu jak blázen a dojíždím druhej za Michelem, takže postupuju mezi lepší
a říkám si, že už asi nic neujedu. V další rozjížďce se potkávam se Zajícem, opět Michelem
a Ronem Fischerem, kterej se toho na vodě taky nebojí. Při startovní rovince získávám docela náskok, ale v peřeji bohužel chytám pomalejší lajnu. Naštěstí mě předjíždí jenom Zajíc, takže je vše ok. J Dál už jde do tuhýho. V semifinále jedu já, Zajíc, Thilo Schmitt a Simon z Německa (nevím, jak se jmenuje dál). Do vodopádu skáču jako druhej hned za Zajícem, což vypadá dost slibně, ale už jsme všichni fakt unavený, takže není nic vyhráno. Thilo Schmitt mě předjíždí a jde do finále. No nic, co se dá dělat. Ve finále se pořadí mění aspoň třikrát. Všichni jsou unavení, jedou jiný cesty, zasekávají se v šutrech. Nakonec je ale Zajíc o kousek druhej, což by znamenalo jeho celkový první místo. Jedem zase náš oblíbenej úsek dolů a team race bohužel ne. Měli být čtyři v teamu, ale Čony v sobotu večer odjel do Švédska, takže snad příště. Přesouváme se na vyhlášení, který je na náměstí, ale Zajíce vyhlašujou jako druhýho. Chvíli na sebe čumíme z vyvalenejma očima, ale pak to neřešíme. Prostě to vzali, že Zajíc byl v crossu třetí. Třeba jim to dojde a už podobný věci dělat nebudou. Fakt zbytečně smutná tečka na jinak skvělý akci. Po rozloučení s kámošema jdeme k autu, ale to by bylo, aby se něco nepos…., že jo. Takže zjišťujeme, že nemáme klíče od auta, což je dost špatný. Do toho začíná pršet. Jdeme zjistit, kdo by to mohl otevřít. Nikdo. Takže hledáme klíč dál. Při stálém čumění do země slyším písknutí a Zajda mi ukazuje klíč v ruce. Rozloučíme se s organizátorem, kterej udělal velkej kus práce a akce se mu dost povedla a konečně můžem jet domů. Už se těším, až půjdu v pondělí od šesti do práce. J Nakonec jsem spal dokonce 4 hodiny! Tak zase za rok v Interlaakenu.

foto : http://www.outdoorgames.ch/en/gallery/index.php?idIndex=72&idPage=1&noeu...